19 – Mapování oceánského dna

Úvod

Oceánografové, mořští geologové a archeologové používají sonary ke zkoumání objektů pod hladinou vodních těles. Sonar sestává z transduktoru, který vysílá a přijímá zvukové vlny. Signál je vyslán a odrazí se zpět od povrchu pod hladinou. Vědci používají rychlost zvuku ve vodě a čas, za který se signál vrátí zpátky, k tomu, aby vypočítali hloubku, ve které se nachází zkoumaný objekt. Čím hlouběji se nachází, tím déle trvá, než se zvuk vrátí zpátky. Mapa dna oceánu se tvoří tak, že se vyšle série „zahvízdnutí“, které tvoří mřížku, a z času, za který se vrátí, se vypočítá hloubka v daném místě. Sonary používají různé frekvence ke zmapování různých věcí na dně oceánu.

Sonar, což je zkratka pro „sound navigation ranging“ (zvuková navigace a zaměřování), byl vynalezen během první světové války k detekci ponorek. Čidlo polohy a pohybu Vernier funguje podobným způsobem. V tomto cvičení budete používat čidlo polohy a pohybu ke zmapování objektů na simulovaném dně oceánu.

Úkoly

• Použijte čidlo polohy a pohybu ke změření vzdáleností.
• Zmapujte simulované dno oceánu.

Použité senzory

• Sonar (čidlo vzdálenosti) Vernier MD-BTD nebo Vernier Go!Motion

Anglický podrobný návod

• https://www.vernier.com/experiments/ESV/19/?o=mapping_ocean_floor.pdf